Dnes si již málokdy o někom pomyslíme, že je to skutečně kulturní člověk. Zdálo by se, že tato nálepka v posledních desetiletích ze sebe cosi ztratila. Přesto v podvědomí za něj chce být prakticky každý z nás považován, i když na to často jdeme úplně špatně. Abychom tomu porozuměli, je nejprve nutné si uvědomit, co to vlastně znamená.
Pokud se někoho zeptáte na definici, nejspíše vám odpoví, že se jedná o někoho, kdo se vyzná v kultuře, tedy přečetl knihy významných klasiků, navštěvuje divadelní představení a sleduje pouze skutečně kvalitní komorní filmy namísto klasických blockbusterů. To je však jen špička ledovce. Skutečnost je poněkud hlubší, a člověk ve skutečnosti nemusí dělat nic z výše uvedeného.
Tím hlavním, na čem zde záleží, je chování. To by mělo být za všech okolností galantní a s určitým šarmem. Zároveň by však nemělo působit křečovitě, jako když se do něj nutíme – a věřte, že u některých lidí se k němu budete nutit. Konflikty se snažíme neeskalovat, spíše než se jich účastnit, což je také velmi těžké, zvláště když v daném sporu pevně stojíme za jednou stranou.
Proč tedy ale to spojení s kulturou, když jde ve skutečnosti o chování? Jednoduše proto, že dříve se takto kultivovaně chovali pouze lidé z vyšší společnosti, kteří měli vyšší vzdělání. To zahrnovalo mimo jiné právě klasiky, a tak se právě kultura stala po zrušení tvrdého dodržování společenských tříd něčím, podle čeho si lidé určují, jak se daný člověk bude chovat.
Je samozřejmé, že doba se mění, a s ní také to, jak by se měl člověk ve společnosti chovat. Kultivované chování, ač jej lidé jistě velmi ocení, nás příliš daleko nedostane. Nutné je být také dostatečně asertivní v prosazování svých vlastních zájmů.
Proč tedy chceme být kulturním člověkem? Právě protože je to v našich myslích stále spojeno s vyšším společenským postavením, a tedy i tím, jak se k nám ostatní budou chovat. A není nikdo, kdo by nechtěl vystoupat na společenském žebříčku výš.